Mělo to tak asi být ....

Nejsou to ani 3 roky, co mi umřel Bart, pes, který mi ukázal, co znamená oddanost a jak vypadá bezmezná láska.Bart byl můj první pes, a přestože už jsem předtím mnoho psů hlídala, znala a navštěvovala jsem psí výstavy, ještě jsem vlastně netušila, co to je, mít ridgebacka. Přivezli jsme si z tehdy poměrně nové stanice Igneus. Paní Hlistová říkala, ať se nestrachujeme, když štěně nebude zprvu jíst, spát a bude se mu hodně stýskat. O to víc mě překvapilo, když se po příjezdu důstojně prošel po poli a pak přišel domů, najedl se a usnul ve svém pelechu.Byla jsem dost překvapená a tehdy možná i trochu smutná, protože jsem si už představovala, jak ho budu utěšovat a náš vztah se tím prohloubí :-) No nevadí, alespoň jsme měli klidnou noc. Barta jsme si pořídili na prázdniny, takže jsem mohla celý den trávit s ním a po pár týdnech jsem poznala, že Bart je zkrátka introvert, u kterého potrvá, než si někoho oblíbí. Já jsem se nicméně do jeho srdce zapsala celkem rychle. Nedali jsme bez sebe ani ránu. Každý den jsme spolu prožívali naplno a to je taky důvod proč si nemůžu vyčítat, že den kdy umřel jsme mohli prožít líp, protože nemohli. Zemřel ve čtvrtek, v první velikonoční volno a ten den jsem na něj byla hrdá, protože měl dva dny po zkouškách a taky vlezl do vody, což u něj byl skoro zázrak.Po Bartově nečekané smrti nastalo dlouhé rozmýšlení, jestli vůbec dalšího psa, protože strach, že bychom prožili stejnou bolest ze ztráty psa, člena rodiny, byl velký. Nakonec, když se člověk zamyslí nad tím, kolik ho toho pes může naučit.... Rozhodla jsem se to risknout a po 4 měsících, když bolest už pomalu vyprchala, jeli jsme pro Gera. Vybírali jsme standardního kluka, který by se co nejmíň podobal Bartovi. Těmto proporcím vyhovoval dobře Gabazo, jenže ten měl pak problémy s nožkou, a tak jsme to zkusili s Gerem. Nejlepší volba jakou jsme mohli udělat ! Protože jeho začátky byli o hodně jiné než u Barta, objevovala se zprvu srovnávání s Bartem a to se zas muselo změnit, jelikož si Gero rozhodně nezasloužil být srovnáván s pro nás jedinečným psem. Gero skutečně po domově ze začátku tesknil, chuť k jídlu měl ale pořád ( přeci jenom, byl z 15 štěňat největší a to o něčem svědčí :-)) Zatímco Bart byl samotář, Gero chtěl dělat všechno se mnou a chtěl, abych dělala všechno s ním.Díky své povaze mi poměrně rychle přirostl k srdci. Gero je prostě osobnost. Kdykoli se ohlédnu zpátky, jsem hrozně ráda, že jsme zůstali u ridgebacka a že jsme se nakonec dostali k Gerovi. Není dne, kdy bych litovala, jak se všechno stalo, protože takhle to nejspíš mělo být .....

22.7.2006       

                              Ridgeback a voda      

           Myslím, že velká škoda u ridgebacků je, že většina z nich nemá ráda vodu. Je to totiž africké plemeno, a tak nemají chuť k vodě zkrátka v krvi. Přitom není nad to, když zejména v těchto horkých dnech, kdy ve stínu je 35°C, se může pes zchladit a být třeba hodinu ve vodě, protože je to osvěžující. Gero tenhle problém naštěstí nemá a jsem za to moc ráda. Člověk se nemusí věčně strachovat, jestli se mu pes nepřehřeje. Ono je pravda, že RR jsou afričtí psi, ale takové vedro by skolilo každého psa. Myslím, že  je určitě dobré u psa budovat kladný vztah k vodě už od malička, i když pravda je, že u ridgebacků platí, že čím víc ho do něčeho člověk nutí, tím větší odpor to v něm vzbuzuje( asi jako když jsem Gera učila povel drž a vždy jsem mu narvala aport do tlamy, od té doby, když chci, aby něco hbitě vyplivnul, stačí říct DRŽ :-) ).  Gerovi jsem vždycky vodu předkládala jako hroznou zábavu. Šli jsme například kolem rybníku a já se hned začala usmívat a cákat k  olem sebe. Myslím, že to v něm vzbudilo také veliký zájem. A obdivuji ho, že i přes to, že ho jednou jeho psí kamarádka topila, tak stále vodu miluje. Dospělo to až tak daleko, že v místech, kde stačí, si lehá, nebo se potápí(to jen jednou se mi potopil a zmizel, pak jen sleduji, jak se vynořuje o 2 metry dál se svým úlovkem – obrovským kořenem). Možná, že je to tak i proto, že se od malinka stýká často s retrívry, takže mu přijde nejspíš nevhodné, aby taky neplaval jak šílený. Občas teda narazil, když se pokoušel skákat z metr vysoké skály do vody, jako jeho retrívří  kamarádi, jelikož to nemá tak na háku, aby se nepotopil a nenatekla mu voda do uší :-). Na hrdosti mu to ale naštěstí neubralo a tak do vody chodí zásadně po schůdkách. Gero dokonce naučil i svého RR kámoše Arčího, jak mít rád vodu. Arčí je o rok starší a dřív ve vodě ani tlapku nesmočil, ale bylo by to přece potupné, kdyby mladší Gero skákal z mola do vody a on zůstal na břehu. A tak teď Arčí už pomalinku chodí taky do vody. Myslím, že velký kus práce za vás v tomhle případě odvedou ostatní psi. Když máte zkrátka psa neplavce, berte ho mezi plavce a on to začne brát jako samozřejmost.Pes zkrátka k vodě patří a bylo by smutné, kdyby z hrdosti nebo ze strachu měl k vodě odpor.